Tato fotografie z druhé světové války vyvolala na internetu šílenství. Poznáte předmět, co drží muž v ruce?

Roh ulic Lækjargata a Austurstræti, rok 1943. Vojenská vozidla projíždějí kolem, všude mluví GIs v uniformách. Island je obsazený spojeneckými silami a Reykjavík žije válečným rytmem. Fotograf zachytil běžný den v okupovaném městě – jenže jeden detail na snímku vůbec nezapadá do doby.

Neznámý muž v lehkém plášti a ploché čepici se opírá o zeď budovy. Ruka ohnutá v lokti, zápěstí u ucha, malý předmět sevřený v dlani. Přesně tak, jak dnes stojíme na zastávce s telefonem. Jenže je rok 1943.

Když internet začal hádat

V roce 2016 zveřejnil Kristján Hoffmann tento snímek v islandské facebookové skupině Gamlar ljósmyndir. Během hodin se fotografie rozletěla po celém světě. Diskuse explodovaly.

„To je jasný důkaz cestování v čase,“ psali nadšenci do komentářů. Jiní rozebírali každý pixel, hledali stíny, odlesky, cokoliv, co by potvrdilo přítomnost moderní technologie v roce 1943. Teorie o mobilním telefonu získala tisíce sdílení.

Jenže realita je neúprosná. První přenosný mobilní telefon – Motorola DynaTAC 8000X – spatřil světlo světa až v roce 1973. O třicet let později. A i kdyby záhadný muž nějakým zázrakem takový přístroj vlastnil, neměl by komu volat. Mobilní síť GSM v roce 1943 neexistovala. Žádný signál, žádné pásmo, žádná infrastruktura.

Budova s klíčem k záhadě

Odpověď se skrývá přímo za zády muže. Na budově, o kterou se opírá, visí v roce 1943 nápis hodinářství. Vyhlášený obchod s opravnou mechanických hodinek.

Představte si tu scénu jinak: Zákazník si právě vyzvedl kapesní hodinky z opravy. Natáhl je, ale chce si být jistý, že strojek funguje správně. Kolem projíždí vojenská auta, vojáci se smějí, někdo křičí rozkazy. V tom hluku musí přiložit hodinky těsně k uchu, aby zaslechl jemné tikání kotvového kroku.

Z dálky, na černobílé fotografii s nízkým rozlišením, vypadá tato poloha ruky naprosto identicky jako moderní telefonování. Ohnuté zápěstí, předmět u ucha, lehce nakloněná hlava. Dokonalá iluze.

Slovo pamětníka

Islandský pop-artový umělec Bubbi Morthens celou záhadu komentoval pro islandská média s úsměvem. Upozornil na hodinářství na budově a dodal, že muž si prostě jen kontroloval hodinky. „Internetová senzace, která těží z naší vlastní nepozornosti k historickým detailům,“ řekl.

Další možnosti? Muž se mohl škrábat za uchem koncem tabákové dýmky, upravovat si čepici nebo vlasy. Všechno běžné gesta, která na starém snímku s nízkou kvalitou snadno splývají v jeden záhadný tvar.

Co nám fotografie říká o nás samých

Podle komentářů uživatelů na sociálních sítích celá záhada odhaluje něco jiného než cestování v čase. Odhaluje, jak moc jsme deformovaní moderní technologií. Když vidíme ruku u ucha, mozek okamžitě doplní mobilní telefon. Automaticky. Bez přemýšlení.

Přitom v roce 1943 bylo naprosto běžné poslouchat tikot hodinek, kouřit dýmku nebo si jen upravit čepici. Naše vlastní každodenní zkušenost nám brání vidět prostou minulost. Nutí nás hledat záhady tam, kde je jen obyčejný lidský okamžik zachycený na filmu.

A možná právě v tom spočívá skutečná hodnota této fotografie. Ne v důkazu cestování v čase, ale v zrcadle, které nám ukazuje, jak hluboko se nám technologie zapsala do vnímání světa.