Toto je největší nevychovanost, které se Češi dopouštějí při telefonování. Děláte to také?

Mobily jsou všude. V tramvaji, v restauraci, na procházce, dokonce i na záchodě. Staly se prodlouženou rukou většiny z nás. Jenže někde mezi tím, co je praktické, a tím, co už obtěžuje okolí, vznikla tenká hranice. A podle nedávného průzkumu agentury STEM/MARK ji Češi vnímají velmi ostře.

Výsledky jsou jasné: téměř polovina respondentů označila za největší prohřešek situaci, kdy někdo věnuje pozornost telefonu místo lidem kolem sebe. Nejedná se o hlasité telefonování v MHD ani o svítící displej v kině. Jde o něco jemnějšího, ale o to bolavějšího – o ztrátu kontaktu tváří v tvář.

Co se skrývá za čísly

Průzkum proběhl na vzorku tisíce dospělých Čechů a mapoval jejich postoje k různým typům chování spojeného s mobilními telefony. Respondenti hodnotili, co je obtěžuje nejvíc. Výsledek? Ignorování přítomných lidí kvůli telefonu jasně dominovalo.

Na druhém místě se umístilo hlasité telefonování na veřejnosti, které vadí 31 procentům lidí. Třetí příčku obsadilo používání telefonu při řízení auta – problém, který obtěžuje 28 procent dotázaných. Teprve pak následují další kategorie jako svítící displeje v kině nebo rušení telefonem při společenských akcích.

Zajímavé je, že věkové rozdíly v odpovědích nebyly tak výrazné, jak by se dalo čekat. Starší generace sice častěji kritizovala mladé za neustálé koukání do telefonů, ale i mladší respondenti přiznávali, že je podobné chování štve. Problém tedy není jen mezigenerační – je univerzální.

Sociolog Tomáš Katrňák z Masarykovy univerzity k tomu dodává: „Mobilní telefony změnily způsob, jakým komunikujeme. Ale také změnily naše očekávání ohledně pozornosti. Když vám někdo uprostřed rozhovoru začne psát zprávu, vnímáte to jako signál, že nejste dost důležití. A to bolí víc než jakýkoli hluk.“

Proč právě ignorování?

Na první pohled by se mohlo zdát, že hlasité telefonování nebo používání telefonu za volantem jsou horší prohřešky. Přece jen přímo obtěžují nebo ohrožují ostatní. Proč tedy Češi považují za nejhorší něco tak nenápadného, jako je scrollování Instagramu při večeři?

Odpověď tkví v psychologii mezilidských vztahů. Když vás někdo ignoruje kvůli telefonu, cítíte se neviditelní. Není to o hluku ani o bezpečnosti – je to o respektu. O pocitu, že člověk naproti vám dává přednost virtuálnímu světu před tím reálným, ve kterém právě sedíte spolu.

Psycholožka Jana Nováková vysvětluje: „Lidé potřebují cítit, že jsou pro druhé důležití. Mobilní telefon v ruce během rozhovoru funguje jako bariéra. Říká: ‚Něco jiného je teď zajímavější než ty.‘ To vyvolává frustraci, někdy i pocit méněcennosti.“

Tento jev má dokonce svůj název – phubbing, kombinace slov ‚phone‘ a ‚snubbing‘ (ignorování). Zahraniční studie ukazují, že phubbing negativně ovlivňuje kvalitu vztahů, snižuje spokojenost v partnerství a může vést k pocitům osamělosti.

V českém kontextu se tento problém projevuje možná ještě intenzivněji. Jsme národ, který tradičně oceňuje přímou komunikaci a osobní kontakt. Hospoda, kavárna, nedělní oběd u rodičů – to jsou situace, kde se očekává, že budete přítomní nejen fyzicky, ale i mentálně. A právě tam telefon nejčastěji ruší.

Jak to vypadá v praxi

Markéta, třiatřicetiletá marketingová manažerka z Prahy, popisuje svou zkušenost: „S kamarádkou jsme se domluvily na kávě po měsíci, co jsme se neviděly. Těšila jsem se, že si popovídáme. Ale ona celou dobu kontrolovala telefon. Psala si s někým, lajkovala fotky, občas se zasmála něčemu na obrazovce. Cítila jsem se hrozně. Jako bych tam vlastně nebyla. Od té doby se scházíme míň.“

Podobných příběhů je bezpočet. Rodinné večeře, kde každý zírá do svého displeje. Schůzky, kde polovina účastníků sleduje e-maily místo prezentace. Romantické večeře, kde jeden z partnerů fotí jídlo pro Instagram místo toho, aby se bavil.

Průzkum STEM/MARK také ukázal, že 67 procent Čechů přiznává, že sami někdy věnují telefonu pozornost na úkor lidí kolem. Uvědomujeme si tedy problém, ale přesto ho opakujeme. Proč?

Odpověď je složitější, než se zdá. Mobilní aplikace jsou navržené tak, aby nás udržely co nejdéle u obrazovky. Notifikace, nekonečný scroll, algoritmy, které nám servírují přesně to, co chceme vidět – to vše vytváří závislost. Ne náhodou se mluví o ‚digitálním kokainu‘.

Neurolog Martin Bareš z Fakultní nemocnice Brno upozorňuje: „Každá notifikace spouští v mozku uvolnění dopaminu – hormonu odměny. Telefon nás doslova trénuje, abychom po něm sahali pořád častěji. A když jsme v sociální situaci, kde bychom měli být pozorní k druhým, mozek nás tlačí k telefonu. Je to silnější, než si většina lidí uvědomuje.“

Co s tím?

Řešení není jednoduché. Nemůžeme se vrátit do doby před smartphony. Ale můžeme změnit způsob, jakým je používáme. A začít by se mělo u nás samotných.

První krok je uvědomění. Všimnout si, jak často saháme po telefonu, když jsme s někým. Kolikrát přerušíme rozhovor kvůli notifikaci. Jak moc nám chybí schopnost jen tak sedět a poslouchat.

Druhý krok je nastavení hranic. Některé páry nebo rodiny zavedly pravidlo ‚žádné telefony u stolu‘. Jiní si nastavili časy, kdy jsou telefony úplně vypnuté. Existují i aplikace, které hlídají čas strávený na sociálních sítích a upozorňují, když překročíte limit.

Třetí krok je kultivace digitální etikety. Učit děti (a často i sebe), že existují situace, kdy telefon prostě nemá co dělat. Že pozornost vůči druhému člověku je projevem respektu. Že někdy je důležitější vidět svět vlastníma očima než přes displej.

Průzkum také naznačil, že mladší generace je paradoxně otevřenější těmto změnám. Mezi lidmi do třiceti let roste trend ‚digital detox‘ – záměrného odpojení od technologií. Vznikají kavárny, kde jsou telefony zakázané. Pořádají se akce, kde se účastníci dobrovolně vzdávají mobilů.

Pedagožka Lenka Svobodová, která vede workshopy digitální gramotnosti na základních školách, říká: „Děti samy často přiznávají, že jim telefony chybí při komunikaci s rodiči. Chtějí, aby se na ně rodiče dívali, když mluví. Aby je poslouchali. Je to vlastně jednoduché – chtějí být viděné.“

A možná právě v tom je jádro celého problému. Telefony nás nespojují – oddělují. Dávají nám iluzi kontaktu, ale ve skutečnosti nás izolují od těch, kdo jsou fyzicky nablízku. Ignorování druhých kvůli mobilu není jen otázka neslušnosti. Je to symptom hlubší změny v tom, jak vnímáme vztahy, pozornost a přítomnost.

Průzkum STEM/MARK tak vlastně odhalil něco důležitého: Češi si stále váží osobního kontaktu. Vadí jim, když je někdo upřednostňuje virtuální svět. A to je vlastně dobrá zpráva. Znamená to, že ještě nejsme ztraceni v digitálním šumu. Že stále víme, co je důležité.

Otázka zní: Dokážeme to přetavit v konkrétní změnu chování? Dokážeme odložit telefon, když s námi někdo mluví? Dokážeme být přítomní – nejen tělem, ale i myslí?

Odpověď na to si musí najít každý sám. Ale možná by stálo za to to zkusit. Třeba dnes večer. Při večeři. Nebo při kávě s přítelem. Prostě odložit telefon a podívat se člověku naproti do očí. Možná zjistíte, že to, co vidíte tam, je zajímavější než cokoliv na displeji.