16. července 2026 otřásla vědeckým světem revoluční zpráva o Superzemi. Lidský pohled na vesmír už nikdy nebude stejný

Průlom, který přepisuje učebnice astronomie

Dne 16. července 2026 otřásla vědeckým světem zpráva publikovaná v prestižním časopise Science. Tým pod vedením hlavního autora Collina Cherubima z Harvardovy univerzity a NASA oznámil přelomový objev, který navždy mění náš pohled na vesmír.

Vědcům se poprvé v historii podařilo přímo detekovat atmosféru u kamenné exoplanety obíhající v takzvané obyvatelné zóně.

K tomuto historickému úspěchu využili metodu transitní spektroskopie a špičkový infračervený spektrograf WINERED na dalekohledu Magellan Clay v Chile. Přístroj zachytil neutrální helium unikající z horních vrstev atmosféry této vzdálené planety do otevřeného vesmíru.

Pod tímto heliovým obalem se podle teoretických modelů nachází stabilní spodní atmosféra bohatá na oxid uhličitý, oxid uhelnatý a vodní páru.

Jak vypadá peklo s rudým sluncem nad hlavou?

Planeta LHS 1140b, kterou v roce 2017 objevil tým pod vedením Jasona Dittmanna, je takzvanou Superzemí. Obíhá kolem chladného červeného trpaslíka LHS 1140 v souhvězdí Velryby.

Tato hvězda dosahuje pouhých 20 % hmotnosti našeho Slunce, což zásadně ovlivňuje podmínky na planetě. Jeden rok zde trvá pouhých 24,7 pozemských dní a planeta má vázanou rotaci, což znamená, že je k hvězdě přivrácena stále stejnou stranou.

Astronaut by stál na denní polokouli planety, kde červené slunce visí nehybně na obloze a nikdy nezapadá. Kvůli gravitaci o síle cca 1,9G až 2G by astronaut vážící na Zemi 80 kg pociťoval zátěž přibližně 152 kg.

Jeho svaly a klouby by čelily extrémnímu namáhání. Bez skafandru by okamžitě zahynul – přestože teplota na povrchu může umožňovat existenci tekuté vody, atmosféra je v horních vrstvách tvořena heliem a v nižších vrstvách podle modelů toxickým oxidem uhelnatým a dusivým oxidem uhličitým bez dostatečného volného kyslíku k dýchání.

Vědecká fakta versus internetové mýty

S takto významným objevem se však okamžitě začaly šířit nepřesnosti a mediální zkratky. Mnoho internetových zdrojů mylně uvádí, že se planeta nachází pouhých 40 světelných let od Země.

Skutečná a ověřená vzdálenost LHS 1140b je však 48,8 světelných let, přičemž k záměně dochází nejčastěji se známým systémem TRAPPIST-1.

Dalším častým mýtem je označování této planety za dvojče Země či tvrzení, že na ní byl objeven mimozemský život. LHS 1140b se od naší planety zásadně liší svou obří hmotností, která je 5,6krát větší než zemská, a drsným prostředím pod nadvládou červeného trpaslíka.

Detekce unikajícího helia je sice klíčovým předpokladem pro udržení vody, ale rozhodně nepředstavuje přímý důkaz o existenci jakýchkoliv živých organismů.

Naděje, která přichází po dvaceti letech tápání

Slova jednoho z věrných diváků vesmírného výzkumu dokonale vystihují smíšené pocity, které objev provázejí. Podle něj je to sice fascinující objev, ale vzdálenost téměř 49 světelných let znamená, že tam s naší současnou technologií nikdy nedoletíme.

Navíc představa, že by člověk na povrchu vážil skoro dvakrát tolik a musel dýchat helium, z něj dělá spíše skeptika ohledně jakékoliv budoucí kolonizace.

Pro vědeckou komunitu však tento objev představuje splněný sen a vyvrcholení dlouholetého úsilí. Profesor věd o Zemi a planetách na Harvardově univerzitě a spoluautor studie Robin Wordsworth připomíná, jak obrovský skok lidstvo udělalo.

Před dvaceti lety se vědci teprve zamýšleli nad tím, zda vůbec existují jiné planety terestrického typu. Následně zjistili, že jsou běžné, a některé našli v obyvatelné zóně.

Nyní konečně víme, že alespoň jedné z nich se podařilo udržet si svou atmosféru.